Před třemi lety jsem poprvé přijela na konzultaci do lázní Tarani. Ve svých třiceti čtyřech letech jsem se cítila na osmdesát. Lékaři mi diagnostikovali mentální anorexii, schizofrenní poruchu a maniodepresivní psychózu. Léčila jsem se už sedm let na psychiatrii, dokonce jsem byla v psychiatrické léčebně, ale můj stav se stále zhoršoval. Tělo zcela rezignovalo. Brala jsem denně psychofarmaka a antidepresiva, a když jsem je vynechala, měla jsem takové svalové křeče, že jsem nebyla schopná se o sebe postarat. Dávky léků se zvyšovaly, až jsem nakonec dostala invalidní důchod. Byla jsem naprosto bezmocná. Dříve jsem pracovala v zahraničí jako au-pair, měla plány, život mě bavil. Ovšem jak jsem se dostala do psychiatrické léčebny, šlo to se mnou z kopce. Pracovala jsem pak jako uklízečka, styděla se za sebe. Neměla jsem přátele ani koníčky, chtěla jsem si vzít život. Pak se moje rodina dozvěděla o terapiích v lázních Tarani, které mohou pomoci i u těžkých psychiatrických poruch. První konzultace byla pro mě těžká, protože jsem si toho moc nepamatovala. Dlouhodobé užívání léků totiž ovlivnilo paměť. Abych věděla, co mám v práci uklízet, musela jsem si to každý večer nahrát na diktafon, abych na něco nezapomněla. Terapeutka Ritta mi vysvětlila, že trpím závislostí na lécích. Ptala se detailně na všechno. Řekla jsem jí, že mám trvalé bolesti, a to hlavně svalů, kloubů, hlavy a žaludku. Také mě bolelo v pravém podžebří. Byla jsem pořád unavená, opuchlá, menstruaci jsem neměla už přes rok. Když jsem se jí zmínila, že jsem v práci schopná leštit hodinu zrcadlo a nemůžu se od něj odtrhnout, konstatovala, že jsem v kritickém stavu. Emoce jsem nebyla schopná projevit už několik let. Ritta se ptala, proč jsem skončila v léčebně. Vysvětlila jsem jí, že to způsobila moje posedlost hubnutím. Brala jsem ve velkých dávkách spalovače tuku, téměř rok nepřetržitě, a nechávala si je posílat i do léčebny. Když se to moji rodiče dozvěděli, okamžitě mě odvezli domů. Po braní léků jsem byla postupně tak utlumená, že jsem nebyla schopná skoro vůbec nic dělat, natož cvičit nebo pomáhat doma.

Chtěla jsem být jako předtím – zdravá a veselá, plná elánu a vitality. Dozvěděla jsem se, že to nebude jednoduché, že budu muset absolvovat velmi intenzivní detoxikační procedury, jak časově, tak finančně náročné. Neměla jsem ale jinou možnost. Vyzkoušela jsem už všechno. Moderní medicínu, která mi poskytovala jen čím dál tím víc léků, jež můj stav zhoršovaly, nebo různé léčitele a naturopaty, kteří si se mnou většinou nevěděli rady. Proto jsem se rozhodla, že tyto procedury absolvovat budu. Měla jsem našetřené peníze a vzala si delší dovolenou. Zpočátku jsem měla velký strach hlavně z vysazení chemických léků. Všechno ale probíhalo, jak Ritta slíbila. Terapie jsem měla ze začátku denně. Po první jsem si už nemusela vzít žádná antidepresiva a nepocítila strach z třasu nebo nějakou nervozitu. Bylo to, jako kdybych se vrátila o deset let zpět, do doby, kdy jsem byla šťastná. Měla jsem pocit, jako by mi z hlavy někdo sundal plastovou nádobu. Začala jsem znovu cítit emoce. Prožívala jsem pocity štěstí a vnitřního klidu. Na umírání jsem zapomněla. To vše se odehrávalo během prvního měsíce intenzivních terapií. První menstruaci jsem dostala po třech měsících, hlava mě už nebolela, postupně začaly ustupovat i bolesti svalů a kloubů. Ritta mi vysvětlila, že musím být trpělivá a že mé tělo se bude čistit postupně celý rok. Každý měsíc jsem se cítila lépe, a začala jsem dokonce opět sportovat. Vrací se mi sebevědomí, už se tolik nebojím a přihlásila jsem se na závody na běžkách. Už třetí rok dodržuji veškerá doporučení. Není to vždy jednoduché, mám chvilky, kdy se necítím nejlépe, ale už to zvládnu. Už nikdy nechci zažít bezmoc nebo se vrátit do léčebny.